MASO

Maso, které je k dostání na našem trhu, dnes pochází převážně od zvířat chovaných v bezohledných podmínkách intenzivních velkochovů, které postupem času udělaly ze zvířat živé jednotky na růst masité svaloviny.

Tato takzvaná ‘jateční’ zvířata žijí ve velkém stresu a většina z nich je chronicky nemocných, fyzicky i duševně. Málokdo však navštívil takový chov nebo dokonce jatka, kde se ze zvířat stává mrtvé maso. Maso, které je nám nabízeno, je pochopitelně zamaskováno do různých forem, aby vypadalo labužnicky a šlo tak dobře na odbyt. Mnoho lidí se bojí krutých výjevů spojených s původem masa, které polykají, a tak stále raději pouze jen tuší, co se asi se zvířaty děje, než aby přijali fakta a zvážili, zdali skutečně musí podporovat průmyslové velkochovy zvířat a všechny jeho důsledky.

V tabulce 1 je vidět současná spotřeba různých druhů masa a množství jatečních zvířat, které si každým rokem vyžádá.

Naproti tomu tabulka 2 informuje o vývoji počtu vegetariánů v některých zemích.

Tab.1

---

ČSÚ, MZe, Společnost pro zvířata (2002)

Tab.2

European Vegetarian Union www.european-vegetarian.org ;

Česká společnost pro výživu a vegetariánství www.csvv.cz (2002)

Lidi vedou k vegetariánství důvody etické, zdravotní, ekonomické nebo ekologické.

Vegetariánská a (bezmasá) strava se postupně stává zcela běžným jevem v mnoha domácnostech nebo restauracích. Při léčbě řady civilizačních chorob se k ní přiklání stále více lékařů a doporučují ji také oficiální světové instituce, jako např. Světová zdravotnická organizace (WHO) a Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) při OSN.

NĚKOLIK FAKTŮ O JATEČNÍCH ZVÍŘATECH

Prasata

Prasata jsou vysoce inteligentní a citlivá zvířata. V intenzivních velkochovech jsou jejich přirozené životní potřeby omezeny na minimum a samotný chov, transport i porážka jsou pro ně spojeny s velkými stresy.

Chovná prasnice je základním článkem ’výroby’ vepřového masa - je doslova degradována na ‘stroj k produkci selat’.

Největším utrpením je pro ni v době porodu a kojení - několika týdenní až měsíční uzavření v individuálním boxu, který je tak malý, že se v něm nemůže ani otočit. V holém, většinou nepodestlaném, boxu nemůže prasnice prakticky dělat nic. Stereotypie přechází do apatie a bezmoci; po zhruba 3-4 letech v chovu bývá prasnice z chovu vyřazena...

Již krátce po narození selat se provádí kastrace samců. Tato procedura je pro ně velmi bolestivá, protože se z ekonomických důvodů dělá bez lokálního umrtvení.

Selata jsou od prasnice odstavována zpravidla již po 3 týdnech věku, aby bylo možné prasnici co nejdříve opět zapustit (v přirozeném prostředí odchází selata od matky až zhruba po 3 měsících). Takto časný odstav způsobuje mláďatům jednak v praxi poměrně obvyklé a někdy až smrtelné zažívací poruchy, způsobené rychlým potravním přechodem, a také závažné poruchy chování, především vzájemné okusování uší nebo ocasů . Z obavy před možnými zdravotními komplikacemi z tohoto zlozvyku bývají selatům, zpravidla opět bez umrtvení, ocasy amputovány.

Prasata jsou v typických ‘vepřínech’ zpravidla ustájena po několika v malých ohradách, které mají holou nebo jen minimálně podestlanou podlahu (důvody opět ekonomické). Vedle fyzického nepohodlí a bolestivých poranění a otlaků je prasatům prakticky znemožněno rýt, což je jedna z jejich základních stravovacích potřeb.

Po 5 až 9 měsících života čeká vykrmená prasata transport na porážku, který může trvat i několik hodin. Pro prasata je transport obrovskou fyzickou a psychickou zátěží - hrubé nakládání a vykládání, stísněný prostor a cizí prostředí u nich vyvolávají stres, četná poranění, fyzické vyčerpání až úhyn ...

Porážka může být pro tato neobyčejně citlivá zvířata jistým druhem vysvobození, i když dnešní rutinní porážení - zavěšení za zadní končetiny, podřezání a vykrvení - nebývá většinou zcela bezbolestné.

Kuřata

Tzv. brojleři jsou kuřata, speciálně vyšlechtěná k produkci ‘bílého’ masa. Nejde již zdaleka o běžná ‘kuřátka’, ale o hybridní zvířata, která rostou tak rychle, že by v normálních podmínkách jen těžko přežila a v podmínkách velkochovů se dožívají porážky jen s velkými obtížemi.

Tato kuřata bývají většinou ustájena v rozlehlých halách s kapacitou několika desítek tisíc zvířat. Přísun krmiva je nepřetržitý a umělým osvětlením je regulována aktivita kuřat tak, aby co nejvíce žrala, a tak co nejrychleji dosáhla požadované velikosti. S růstem se postupně snižuje životní prostor kuřat až zhruba na velikost formátu A4.

Hlavní utrpení jatečních kuřat má původ v jejich geneticky urychleném růstu, který je dnes téměř dvakrát vyšší než u normálního kuřete. Kuře tak fakticky přeroste nosnost své vlastní kostry, což má za následek problémy s pohybem, srdeční činností a dýcháním. Problémy s končetinami vedou k částečné nebo úplné imobilitě zvířat, ta tak většinou leží, a tím si na výkaly promáčené podestýlce způsobují otlaky a hnisavá poranění hrudi a končetin. Odhaduje se, že v průměru čtvrtina všech kuřat prožije poslední dny svého života v chronických bolestech. Poruchy srdeční činnosti vedou především k chorobě zvané ascites, což je nadměrné hromadění tělních tekutin v dutině břišní, která je také nejčastější příčinou předčasné smrti kuřat. Druhou nejběžnější příčinou smrti je onemocnění dýchací soustavy, způsobené především zvířeným prachem nebo výpary z promočené podestýlky. Výkrm nepřežije asi 5% zvířat.

Ostatní čeká další utrpení při odchytu, transportu na jatka a vlastní porážce. Oslabená kuřata jsou rutinním způsobem odchytávána z haly a ‘skládána’ do přepravek. Během cesty hynou další zvířata na srdeční selhání, vyčerpání nebo následky poranění. Samotná porážka je dnes sériovou automatizovanou záležitostí - ptáci jsou jeden za druhým zavěšováni za končetiny hlavou dolů a postupně projíždějí omračovací komorou a podřezávacím strojem, který jim přetne krční tepny. Omráčení nebo podřezání nemusí být ovšem dokonalé a kuře tak může v bolestech umírat i několik minut.

Jateční kuřata jsou dnes bezesporu jedněmi z nejzkoušenějších zvířat v intenzivních chovech.

Jatečný skot

Hovězí maso je svalovina speciálně vyšlechtěného, tzv. masného skotu. Jsou poráženi především jednoletí jateční býci a krávy, půlroční telata nebo víceletí býci; na maso jdou také vyřazené dojné krávy. I když se spotřeba hovězího poněkud snižuje, nijak tím není ovlivněna intenzita využívání zvířat a četnost komplikací způsobených ustájením, ošetřováním a krmením. Problémů nejsou ušetřena ani zvířata v relativně přijatelnějších extenzivních, pastevních výkrmech.

V intenzivních výkrmech je mladý skot odstaven od krav často již po dvou až třech měsících a ustájen pohromadě do výkrmné stáje. Krmí se koncentrovanou směsí obilovin, silážovaného sena a různých přídavků (včetně živočišných mouček, u nás již pouze rybích).

Zhruba po roce jde většina býčků na porážku (tzv. baby beef maso). Ostatní jsou dokrmováni do věku dvou (občas tří) let. Problémy zvířat jsou podmíněny nepřirozeným sociálním prostředím, ustájením a výživou spojenou s geneticky zvýšenou hmotností. Na tvrdé, výkaly a močí pokryté, podlaze těžká zvířata špatně stojí a trpí přerostlými a zanícenými paznehty, obtížně uléhají a často po hladké podlaze uklouzávají a zraňují se. Na malém prostoru dochází ve skupinách býků nebo krav k vzájemným konfliktům a vzrůstá sociální stres.

V současné době se u nás rozšiřuje i v Evropě značně propagovaný (a státní pokladnou dotovaný) extenzivní způsob chovu masného skotu. Některé chovy nesou nálepku tzv. ekologické - šetrné ke krajině i zvířatům -

a maso z nich je označováno jako ‘bio’, v současnosti je poměrně populární. Prospěšnost pastevních chovů, v nichž má skot relativně přirozené životní podmínky, však není jednoznačná: Může být zanedbávána hygienická a veterinární péče; není nezbytným pravidlem poskytovat zvířatům úkryt před nepříznivými povětrnostními vlivy, což je závažný nedostatek především v zimě u plemen pocházejících ze stájových podmínek; v zimě může být rovněž zanedbáno přikrmování a napájení zvířat. Převoz na jatka je zřejmě ještě více stresující než v intenzivních systémech, protože zvířata nejsou zvyklá na stísněný prostor, a navíc, pokud jde o bio maso, je specializovaných jatek pouze několik v republice, což prodlužuje délku transportů.

Transport na porážku bývá pro velký a těžký skot obrovským utrpením. S živým hovězím masem se stále častěji obchoduje na mezinárodní úrovni; také od nás jsou každoročně vyváženy desítky tisíc býků, krav a telat, (převážně do sousedního Německa, ale také až do Řecka). Několikadenní ‘transporty za smrtí’ jsou pro zvířata extrémně vysilující a mnoho z nich cestu nepřežije. Jenom při tuzemských převozech na jatka uhyne každoročně přes tisíc zvířat.

Krok druhý: VEGANSTVÍ

Veganství vznikalo s nutností řešit další problémy, které vegetariánství neřeší.

Dnešní velkovýroba mléka a vajec závisí na intenzivním využívání zvířat a podobně jako ostatní živočišná výroba přispívá k zatěžování životního prostředí.

VEGAN je tedy člověk, který nejí žádné živočišné potraviny. Navíc se obvykle vyhýbá oblečení z kůže a vlny a také např. používání kosmetiky testované na zvířatech. Činí tak s přesvědčením nejen naprostého osvobození od zneužívání zvířat, ale také pomoci globálním problémům světa a v neposlední řadě také z úcty k vlastnímu zdraví.

Pokud si člověk osvojí postupy, především pokud jde o určité složky stravy, může být jako vegan všestranně skutečně velmi užitečný.

Přispěje tak mimo jiného také k řešení problémů zvířat ve výrobě mléka a vajec.

Tab.3

ČSÚ, MZe (2003)

VEJCE

Většina vajec na našem trhu pochází z klecových nebo podestýlkových chovů, v nichž jsou doslova uvězněny tisíce slepic, silně omezených ve svých základních životních potřebách. Spotřeba vajec se za poslední půlstoletí zdvojnásobila, a to především vlivem jejich vzrůstajícího potravinářského využití. Málokdo se při nákupu úhledné krabičky s vejci, kuchyňských polotovarů nebo různých sladkostí a těstovin zamyslí nad původem vajec v nich obsažených. Nutriční hodnota vajec přitom není nenahraditelná a jejich konzumace je spíše naší potravinovou zvyklostí než životní nutností.

Slepice

Většina tzv. nosnic je dnes chována v intenzivních klecových nebo podestýlkových systémech, na minimálním prostoru s radikálním omezením jejich základních životních potřeb. Jsou vyšlechtěny na maximální produkci vajec, dnes více než dvojnásobnou oproti jejich původním schopnostem. Tyto podmínky se velmi negativně podepisují na duševním a fyzickém zdraví slepic.

Po vylíhnutí jsou kuřatatříděna podle pohlaví a samečci, kteří jsou pro výrobu vajec zbyteční, se usmrcují. Samičkám se často upaluje špička zobáku pro prevenci před zraněním při případných konfliktech mezi sebou.

V klecových systémech jsou většinou již kuřata chována v klecích. Po necelých pěti měsících jsou slepice dávány, obvyklepo pěti, do snáškových klecí;v kleci připadá na jednoho ptáka plocha tři čtvrtin formátu A4, podlaha klece je celopletivová, bez pevné podložky,na níž by mohly slepice pevně stát nebo v ní hrabat, nenízde žádná možnost úniku před ostatními. Znemožnění prakticky jakéhokoli širšího pohybu a provádění základních aktivit způsobuje slepicím špatné fyzické zdraví a zhoršenou imunitu, psychický stres a následné poruchy chování. V kleci často dochází k vážným poraněním pařátů nebo křídel, ke zlomeninám vlivem u nosnic velmi časté osteoporózy kostí.Utrpení slepic z těchto zátěží je zvýšeno prakticky nemožnou dostatečnou péčí o jednotlivá zvířata - v dnešním klasické chovné hale bývá umístěno okolo 20 tisíc nosnic – při běžných (v praxi velmi povrchních) prohlídkách nemusí být případné nemocné a slabé slepice nikdy nalezeny, a jsou tak odsouzeny k pomalé a útrpné smrti. Denně umírá v takové hale v průměru 5 slepic.

Vejce z tzv. alternativních chovů pochází u nás většinou z podestýlkových systémů, v nichž jsou nosnice ustájeny pohromadě v chovných halách, kde mají poměrně větší volnost pohybu než v klecích. Tyto chovy však s sebou nesou pro zvířata řadu jiných rizik. Hrozí zde mnohem více různých infekčních onemocnění, nosnice jsou k sobě obvykle agresivnější, a tak více stresovány. V těchto systémech bývá také vyšší úmrtnost než v klecových.

Po přibližně 12 měsících intenzivní snášky klesá slepici produkce vajec a je poražena na druhořadé maso.

MLÉKO

Mléko je v současné době získáváno převážně v intenzivních chovech tzv. dojných krav, neboli dojnic. Produkce mléka je spojena s enormní fyzickou i psychickou zátěží krav dosahující až na hranici jejich možností. Jsou jí postižena také telata, která jsou každoročním ‘vedlejším produktem’ výroby mléka. Ještě za První republiky byla většina krav chována v menších domácích chovech. Mléka bylo tolik, aby pokrylo potřeby trhu, města, popř. domácnosti.

Dnes je produkce mléka několikanásobně vyšší než skutečná potřeba - pro naši výživu vůbec mléko nepotřebujeme a navíc nadprodukce má dnes u nás také jistý ekonomický podtext (Je ekonomicky výhodnou surovinou, s níž se dá úspěšně obchodovat).

To vše nakonec ´odnášejí´ dojnice, ať již zvýšením jejich počtů v intenzivních chovech nebo dalším zvyšováním jejich produkce.

Ať chceme nebo ne, s výjimkou mléka z ekologických chovů, nákupem každého jogurtu, sýra nebo dortíku dáme důvod, aby v intenzivních chovech žily tisíce krav k produkci mléka (tak krátký život, s takovými zdravotními problémy, jak je dnes běžné).

Krávy

Dnešní vysokoužitková kráva má za sebou přes 50 let intenzivního šlechtění na maximální dojivost. Zatímco ještě začátkem minulého století produkovala průměrná kráva zhruba 8-10 litrů denně, dnes z ní mohou být dostávány dvoj- i vícenásobné objemy mléka. Kráva tak podává extrémní výkony, které se v důsledcích silně negativně podepisují na jejím zdraví. Velkovýrobou mléka je zatíženo také její tele.

Do procesu velkovýroby mléka je kráva uvedena v druhém roce života, kdy je uměle zapuštěna, aby se jí po devíti a půl měsících narodilo tele a byla tak odstartována tvorba mléka. Aby však tele nespotřebovalo příliš mnoho mléka, je od matky co nejdříve odstaveno, zpravidla již po několika hodinách po porodu. Tzv. laktace – tvorba mléka – dosahuje zhruba po měsíci svého vrcholu a trvá přes devět dalších měsíců. Krávy jsou dojeny obvykle dvakrát denně pomocí přístrojů. Období laktace je pro krávu nesmírně fyzicky náročné; již po dvou měsících od porodu je totiž opět zapuštěna, což společně s geneticky zvýšenou produkcí mléka vyžaduje enormní výkony jejího metabolismu. V takovém fyzickém vypětí je dojnice velmi náročná na správné krmení, dobré ustájení a také šetrné zacházení ze strany člověka. V současných velkochovech je velkým problémem správná výživa dojnic, kterou se stále nedaří řešit, zejména kvůli ekonomické náročnosti správného krmení vysokoprodukčních zvířat. Ještě téměř polovina chovů u nás využívá vazného ustájení, tzn. že dojnice je většinu svého života uvázána na jednom místě, kde je krmena a dojena; bez možnosti normálního pohybu nebo kontaktu s ostatními zvířaty, což podstatně zhoršuje její celkový zdravotní stav. Avšak také volné ustájení je v intenzivních podmínkách spojeno s řadou zdravotních problémů dojnic. Ty v dnešních velkochovech trpí nejčastěji bolestivými záněty vemene a paznehtů nebo důsledky působení dalších stresorů, (jako jsou např. letní vedra nebo hrubé zacházení ze strany ošetřovatelů). To působí také na snížené reprodukční schopnosti krav, tvořící dnes hlavní příčinu předčasného vyřazení zvířete. Vyřazována již po třetím nebo čtvrtém roce života je u nás téměř čtvrtina všech dojnic, z čehož téměř 4% činí úhyny. Kulháním u nás trpí přes 20% a zánětem vemene kolem 2,5% dojnic.

Telata

Jak mladé jalovice, tak býčci jsou po odstavu chováni minimálně první tři měsíce odděleně, zpravidla v tzv. venkovních individuálních boxech. Poté jdou jalovice na další odchov a býčci většinou na výkrm. Část telat bývá porážena ve věku zhruba 6 měsíců na výběrové telecí maso.

Brzký odstav (v zájmu vyšších zisků z mléka) je pro tele drsným narušením jeho vztahu s matkou. Tele se velmi těžko adaptuje jak na venkovní individuální ustájení a jeho sníženou hygienu, tak na umělou výživu. Metabolické poruchy, problémy s končetinami nebo dýcháním jsou hlavními příčinami úhynu telat během prvních dvou měsíců života. V našich chovech hyne v průměru zhruba 10% narozených telat.

Ekologické a ekonomické problémy spojené s živočišnou výrobou

Pro účely výroby masa, mléka a vajec jsou jen v Evropě chovány řádově stovky milionů prasat, kusů dobytka a kolem pěti miliard jatečních kuřat. Pěstování krmiv pro tato zvířata dnes zabírá 2/3 veškeré zemědělské půdy světa (!). Spotřeba vody živočišnou výrobou je zhruba osmkrát vyšší než by byla při čistě rostlinné výrobě potravin. Výroba živočišných potravin tvoří 70% celosvětové spotřeby pevných paliv. Chovy hospodářských zvířat jsou hlavním zdrojem nejobávanějších skleníkových plynů a podílejí se na většině znečištění povrchových a podzemních vod....

Výroba 1 g živočišné bílkoviny je přibližně 20krát dražší než 1 g rostlinné. Plocha 2 ha uživí 14 vegetariánů a 50 veganů, ale jen jednoho člověka konzumujícího všechny živočišné potraviny (včetně masa) ...

Zdravotní hledisko veganství

Zatímco vegetariánství je dnes již poměrně běžným způsobem stravování, na veganství je občas poukazováno jako na rizikové kvůli nedostatku důležitých minerálů a vitaminů. Je však jen otázkou správného výběru a přípravy potravin, aby tato, lékaři stále zdůrazňovaná, rizika nehrozila. Čistě rostlinná strava může být zcela bez problémů a dokonce méně riziková, než současné klasické stravování.

Žádná živočišná surovina neobsahuje výživově nezbytnou složku, kterou by zároveň nebylo možné získat ze suroviny rostlinné.

Světová zdravotnická organizace (WHO) a Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) při OSN považují vegetariánství za nejzdravější a nejekonomičtější životní styl. Na základě stovek odborných studií jej doporučuje také Americká dietetické asociace (ADA); za zdravé považuje ADA také veganství.

VEGANSTVÍ nebo VEGETARIANSTVÍ zcela jistě řeší některé velké problémy současné doby; mimo jiné snižuje potřebu intenzivních velkochovů, které pro většinu zvířat znamenají útrpný život.

www.csvv.cz, www.vegan.cz, www.vegan.com, www.spolecnostprozvirata.cz, www.ciwf.co.uk, www.vegetarian.cz